wtorek, 23 lutego 2010

Jantarová stezka pěšky

Můj příběh psaný Golemem začal českým filmem o pekaři a Golemu, který jsem viděla před více než mnoha lety. Studovala jsem kulturologii na UAM v Poznani, napsala jsem práci právě o Golemovi slepeným z hlíny, „vyrobeným” jako něco ve stylu robota, který by vykonával práci za lidi. Ale: možná, že Golem vůbec není tupou loutkou, jen cítí, možná dokonce sní a pozoruje svůj marný ponížený „život”, vzpírá se.
Další práci, tentokrát magisterskou, jsem plánovala napsat o jantarové stezce po předchozím pěším přechodu této dávné trasy na území Polska. Podobně jako kaštany, mám ráda jantar, možná, že má v sobě něco magického. Začala jsem posedávat po knihovnách a hledat materiály na téma stezky, kterou cestovali jantaroví kupci. Z různých důvodů se mi jí ale nepodařilo projít a magisterskou práci jsem napsala o Josefově, židovské čtvrti Prahy, jako pokračování děje o Golemovi. A právě s ohledem na sentiment k hlavnímu městu Čech jsem zpracovala jednu z odnoží dávné jantarové stezky vedoucí z Prahy.

Výpravu za zlatem severu jsem začala 30. července, v plném létě. Vyrazila jsem z Poděbradské ulice, z východní čtvrti hlavního města Čech, z Vysočan. Možná, že stejně jako jantaroví kupci i já jsem pocítila horka v Čechách, silný déšť v Polsku a také pochody v noci. Musela jsem si také vyléčit vyvrknutou nohu a na trasu do Vratislavi jsem se vrátila po několika dnech pauzy. Pobyt na území kaliningradského okresu mi umožnila jedna z polských firem. Při průchodu západního kraje Sambie jsem potkala lovce jantaru se svými nálezy. Na dlani jsem držela čerstvě vylovené surové hrudky jantaru. Pocit to byl tak neuvěřitelný, že jsem zapomněla fotografovat.

Na celé trase jsem plánovala denně přejít pěšky kolem 20 kilometrů. Potom se uložit k noclehu, samozřejmě v místě naplánovaném jako bod na trase, posilnit se, porozhlédnout se a večer doplnit poznámky. V realitě to ale vypadalo jinak. S ohledem na to, že na trase kolem 1000 km noclehy vycházely každodenně v jiném místě, nerezervovala jsem je. Jenom jsem si, po dceřiném přemlouvání, vytiskla seznam mládežnických hostelů na území Polska.

Prvním místem na trase na území Čech měl být Mochov. A už první den, tzv. „schody”, kvůli tomu, že cena noclehu značně převyšovala částku, která k tomu byla určena. V jediném hotelu s volnými místy stál nocleh 900 korun (kolem 125 zlotých). Pochodovala jsem dále po silnici ve směru Poděbrad, po trase naplánované na další den. Horký vítr se vlnil nad asfaltem, bok a rameno mě bolely a batoh dodatečně „hřál”. Konečně, po 34,5 km trasy, mi v městečku Sadská „dobří” lidé ukázali cestu do hotelu Modrá Hvězda, kde stál nocleh 315 korun.

V průběhu celé výpravy bylo nejpříjemnější pochodovat přes vísky, lesy a pole. Mohla jsem totiž jíst ovoce přímo ze stromů nebo ho sbírat z brázdy, ohřáté sluncem: švestky, jablka a mirabelky. Tímto ovocem jsem se „napájela” a směřovala směrem k Hradci Králové. V Nepolisech jsem si koupila minerální vodu a šťastná jsem vyrazila dál. Ale při přechodu přes další místa v délce 26 km: Luková, Mlékosrby, Bydžovská Lhotka, Barchov, Zvíkov, Kunčice, Radostov, Radíkovice nebylo možné nikde po cestě koupit vodu, všechny obchůdky byly zavřené. Myslela jsem si, že už si neporadím, protože je přece nemožné nést kartón vody tolik kilometrů. Někde mi dokonce chtěla nějaká žena dolít vodu do prázdné lahve, ale musela bych jít vzdálenost k jejímu domu, takže jsem poděkovala a usoudila, že nakonec někde vodu koupím. Konečně, 3 kilometry před Hradcem Králové byl otevřený obchod. Vypila jsem 1,5 litru vody, 1 litr džusu, snědla jsem zmrzlinu, oddechla jsem si chvíli a dovlekla jsem se do Hradce Králové. Z informací, které jsem získala od pocestných, nebyla jiná možnost, než hotel za 790 korun (kolem 110 zlotých). Zkontrolovala jsem si, jestli mi stačí koruny a později se v hotelu rozhodovala, jestli pokračovat v pochodu, pokud budu tolik utrácet. Ještě k té prázdné lahvi, na celé trase jsem nevyhazovala smetí kdekoliv, nesla jsem ho tak dlouho, často v síťovce, než jsem narazila na koš. Vím, že jsem možná s takovou kombinací batohu a síťovky vypadala trochu výstředně.

Při přípravě výpravy pro mě bylo nejdůležitější věcí vytyčení trasy na základě vědecké publikace tak, aby byla co nejvíce shodná s umístěním dávné jantarové stezky. S ohledem na ohraničené finanční prostředky jsem si mapy vytiskla z českého turistického portálu CzeCOT, polského portálu Szukacz a používala jsem také oxeroxované originální mapy. Proto se také stávalo, že místo jedné cesty patrné na mapě jich bylo v terénu několik. V takových situacích byla pomoc řidičů k nezaplacení. Přesvědčila jsem se o tom v den, kdy jsem utíkala před povodní z Kamieńce Ząbkowického. Budzówka byla už pod samým mostem, propouštěli se pouze pěší, byly připravovány evakuační cesty. Ulice se zaplavovaly, ale nejhorší bylo, že se do sklepů dostávalo víc vody než místní stačili vypumpovat. Vyrazila jsem kolem 14:00 kvůli obavě, že kvůli dalším dešťům nepřejdu dál. Zatopenými ulicemi jsem prošla v kristuskách. Pokud jde o informace, na začátku trasy všechno sedělo - řidič vezoucí rodinu mi přesně vysvětlil kudy mám směřovat dále v souladu s mapou. Později mi ale i přes několik pokusů nikdo nechtěl zastavit a díky tomu jsem se vzdálila z plánované trasy. Abych všechno „zjednodušila”, přidala jsem si několik kilometrů, ale začala se snášet tma a v okolí nebyl žádný nocleh. K tomu jsem si zvrknula nohu, která bolela čím dál tím víc. Rozložila jsem si tedy karimatku a pár hodin jsem prospala pod křoviskem u cesty. Strniště páchlo, vál silný západní vítr. Kulhavě jsem vyrazila dál, už jsem nešla, ale šourala jsem se. Celou tu noc mi ale dělala společnost hora a na ní blikající stožár jako lucerna.. Světla Ślęży po levé straně nebo zezadu mi ukazovala směr pochodu, věděla jsem, že jdu dobrým směrem. Po 14 hodinách pochodu jsem se znavená ráno poprvé rozhodla dojet 5 kilometrů k noclehu.
Hodně času mi zabralo samotné hledání noclehu a často jsem místo spaní dřímala, protože mě půl noci bolely nohy. V jednom z hotelů jsem si teprve ráno uvědomila, že jsou v pokoji ještě jedny dveře a za nimi koupelna. Můžete si představit, jak jsem byla unavená a často se mi také nepodařilo psát denní poznámky. Kvůli tomu se vzdálenost kilometrů, které jsem uváděla, lišila od těch, které jsem prošla. Když jsem všechno sečetla, bylo jich víc, protože se ukázalo, že jsem nepřipočítala dvě části. Nechala jsem ale 1020, abych nebyla obviněna z podvodu.
V průběhu celého projektu přicházely také příjemné večery, kdy osoby, které byly fascinovány mými příběhy o stezce, šlechetně mi nabízely nocleh. Několikrát mi s tím pomohly i děti. V jednom z rozhovorů se mě ptali, o čem při cestě přemýšlím. Právě o tom, jestli budu mít kde přespat.

Část cesty vedoucí z Toruně směrem na Chełmno byla velmi těžká, pochodovala jsem po silnici 2. třídy. Některé části dávné jantarové stezky se překrývají s trasami s velkou intenzitou pohybu a tady jsem neměla jiné východisko než pochodovat po jeho kraji.
To, co napíšu, se může zdát divné, ale za extrémní sporty není nutné platit velké peníze. Je například možné se „projít” po kamenitém mořském břehu, který zalévá vlna. Dále se pokoušet dostat na cestu, projít sídlištěm ptactva, močál a „pobřežní prales”, neboli maliny, kopřivy a jiné houští, což jsem si vyzkoušela na nejsevernějším cípu Sambie. Také „doporučuji” procházku v řezajícím větru a hustém dešti, po krajské silnici „jedničce” nebo po silnici z Elblągu. Abych doplnila části, které se mi nepodařilo projít přede dvěma lety, dohnala jsem je v létě minulého roku. Cesta z Elblągu byla něčím jako „návratem ze zábavy”, trasy z Toruně, protože lilo a foukalo tak, že plášť proti dešti chránil nedostatečně, protože jsem nesla batoh. Bylo chladno, převlékla jsem si oblečení a dvakrát ponožky, ale to stejně nepomohlo, když se mi na této části trasy zapařily nohy. K nepromokavému plášti – firma, která by ho vyrobila i s „hrbem” na batoh by určitě vydělala jmění.
Během cesty často vypadalo všechno, co jsem měla na sobě, jako vyndané z pračky bez odstřeďování a přes noc nestačilo uschnout. Potom jsem na ponožky vkládala pytlíky, aby se nenamočily od bot. A když nepršelo, tak tento způsob prošel zkouškou, protože boty po cestě vysychaly. Když ale stále lilo, nemělo to žádný význam, protože pytlíky při pochodu praskaly a ponožky byly po určité době mokré.
Někdy jsem se v lijáku při pochodu po méně používaných cestách brodila v potůčku, v strouhách dešťové vody, jednou na jedné, podruhé na druhé straně. Byla to ohromná zábava.

Když jsem dorazila 13. září na pobřeží Gdaňsku, nenalezla jsem na břehu jantar. Když jsem ale v Gdaňsku odešla z pláže a procházela se parkem při pobřeží, zúčastnila jsem se safari. Z křoví vyběhly divočáci s mláďaty. Obrovskou rychlostí přeběhly přes stezku a zmizely v křoví.

Zde jsou místa neboli body na trase: Praha, Sadská, Kopicák, Hradec Králové, Jaromĕř, Nové Mĕsto nad Metují, Jeleniów, Polanica Zdrój, Kłodzko, Kamieniec Ząbkowicki, Jordanów Śląski, Pustków Wilczkowski, Wrocław, Widawa, Dobroszyce, Cieszyn, Przygodzice, Kalisz, Kamień, Gadówek, Stare Miasto, Kazimierz Biskupi, Skulsk, Inowrocław, Kawęczyn, Toruń, Grzywna, Chełmno, Grudziądz, Kwidzyn, Malbork, Dzierzgoń, Jelonki, Elbląg, Frombork, Braniewo, vlakem do Калининград, autobusem do Приморск - Янтарный - Филино, autobusem do Калининград, autobusem do Elbląg a nazpět do Kwidzyn, Małe Walichnowy, Tczew, Pruszcz Gdański, Gdańsk, Starzyno.
Výjimkou je Kaliningrad a okolí, kde jsem procházela pouze západní břeh Sambijského poloostrova, s ohledem na to, že neexistuje pěší přechod přes hranice. A dále, za časů jantarové stezky se určitě používala pobřežní plavba a Wiślanký záliv se neobcházel, aby nebyla cesta prodlužována.

Brak komentarzy:

Prześlij komentarz